Mario vs. Donkey Kong 2: March of the Minis je akčně-logický titul, který by se dal označit za pokus Nintenda o vlastní verzi Lemmings. Příběh hry je dle očekávaní jednoduchý. Mario a jeho továrna na hračky zažije neobyčejný úspěch z miniaturními Marii, a tak se Mario rozhodne vyrábět vedle Mini Mariů i Mini Peach, Mini Toad a Mini Donkey Kong hračky. Lidé si oblíbí i tyto hračky a Mario si díky vydělaným penízkům může splnit sen, který má podobu zábavního parku – Super Mini Mario World. Při otevírací ceremonii se však přihodí něco nečekaného. Donkey Kong se chce předvést své lásce Pauline a s hrdostí ji ukáže Mini Donkey Kong hračku. Pauline si však místo ní vybere Mini Mario hračku, což Donkey Konga rozčílí natolik, že začne řádit, poboří skoro celý pak a Pauline unese. Mariovi nezbude nic jiného, než dát všechno s pomocí svých miniatur dohromady. Snažit se o to bude na ploše více než 80 úrovní, v nichž bude s pomocí stylusu navigovat své miniatury tak, aby zdárně překonaly všechny nástrahy a přispěly k záchraně Pauline a zkrocení Donkey Konga. Hráč bude kromě navigace Mini Mariů odstraňovat překážky v levelech, stavět výtahy, budovat nové cesty, zkrátka se starat, aby Mini Mariové měli volnou cestu. Donkey Kong však nehodlá jen tak čekat, až k němu Mini Mariové dorazí. Přichystal si na ně řadu nových překážek i zbraní v podobě nepřátel a pastí, k jejichž překonání bude třeba nejenom rychlých reflexů, ale i bystrého úsudku. Vedle předpřipravených 80 levelů, umístěných do 8 tématicky odlišných lokací, budou mít hráči možnost vytvářet v přiloženém editoru i úrovně vlastní, které budou moci nabídnou přátelům skrze Wi-Fi Connection službu.

Za kvality Mario Smash Football nejlépe hovoří fakt, že se stal titulem, který z pracovních pauz v redakci Levelu docela vytlačil do té doby bezkonkurenční oddechovku Mashed. Martin, Radek, Farid, Petr, Pavel, Lukáš i já – všichni ho hrajeme dodnes a stále neztratil nic ze svého kouzla. Možná i proto vzbudil Mario Strikers: Charged Football nejprve mírné rozčarování. Je to totiž trochu jiná hra. Tempo je celkově výrazně pomalejší a počet power-upů a možností, jak nad rámec fotbalových pravidel ovlivnit hru, nabízí Charged Football více. Výsledkem je mnohem taktičtější hratelnost s menším důrazem na rychlou kombinaci a střelbu, zato ale náročná na sledování prostředí a přicházejících bonusů.

Nabít a vystřelit

V Mario Strikers: Charged Football se odehrávají líté (skoro)fotbalové bitvy mezi týmy ve složení 4+1. V brance všeho schopný krokodýl, tentokrát výrazně aktivnější co do chytání míčů i mimo pokutové území (otravná vlastnost). V poli pak jeden z dvanácti kapitánů, jimiž jsou notoricky známé postavičky z her od Nintenda, a tři jeho sidekickové. Během tří nebo pětiminutové časové lhůty se hráči snaží dostat míč do branky častěji než soupeř, přičemž střílet mohou jen za polovinou hřiště. Dalších pravidel už je minimum: povoleny jsou drsné skluzy i bodyčeky (obvykle označované jako „prasení“). Jen tehdy, kdy je zprasen hráč bez míče, dostane jeho majitel bonus k dobru.

Novinkou v oblasti herních mechanismů, jež výrazně ovlivňuje herní styl, je nabití míče. Krátce po rozehrání má balón neutrální barvu, série přihrávek, naznačená střela nebo povedená klička jej ale rozžhaví – a tím výrazně vzrůstá pravděpodobnost úspěšné rány směrem na bránu. Většina gólů tak nepadá po nějakých přímočarých brejcích, ale připravených akcích.

Grumpy-haa!

Volba správného kapitána měla svůj význam už v prvním díle, tady je ale ještě mnohem důležitější. Každá z dvanáctky postav je charakterizována jinou dovedností v přihrávkách, střelbě, bránění či rychlosti. Mario, Luigi nebo Yoshi jsou tak vyrovnané postavy, princezna Peach je bezvadná na kličky a rychlé akce, Wario či Donkey Kong zase využijí své schopnosti prasení a střelby hlavou. Noví hrdinové v čele s v Mario Smash Football tak otravným Bowserem, jeho mladším bráškou, či hbitým Diddy Kongem příliš do hry nepřidávají, ale rozhodně nejsou nezajímaví.

Výrazně na důležitosti nyní nabývá rozhodnutí o trojici sidekicků. Jednak je jich osm typů, vedle známých želviček, houbiček a trubkonosů přibyli i další, třeba strašidelné kostro-želvy a další zábavní tvorečkové. Nyní mají navíc každý své specifické dovednosti: různý druh kliček či jiného zbavování se blízkých protivníků, i speciální střelu aktivovanou delším držením příslušného tlačítka. Hammer Bros. tak třeba před sebe vyhodí několik kladiv, omráčí brankáře a potom pohodlně skórují, trubky zase schovají balón do širokého nosu a vyfouknou ho v podobě velkého vejce, jež obykle skončí přímo v síti.

Proměnou prošly i dvojgóly. Stejně jako v jedničce má kapitán výhradní právo skórovat na jeden kop vícekrát. Tentokrát lze dát rovnou šest branek zároveň, není to ale tak jednoduché jako dřív. Když si, třeba vhodně hozenými bonusy, kolem sebe udělá kapitán dost prostoru a dlouho podrží tlačítko pro střelbu, rozběhne se docela pomalý pohyb ukazatele. Na něm nejprve jedním stiskem střely hráč vybere počet míčů, které poletí na soupeřova gólmana a následně se pokouší trefit úzkou oranžovou linii. Čím lépe se to povede, tím jsou míče rychlejší. Následuje minihra, kdy soupeř pomocí wiimote přilétající balony chytá. Je to příjemné zpestření, bohužel tak docela nefunguje v zápasech po síti (ale o tom níže).

Go Yoshi! Go Yoshi! Go Yoshi!

Výsledný dojem z Mario Strikers je opět pozitivní, na herní styl je ale potřeba si zvyknout. Ze začátku padá gólů minimum, později mnoho, pak zase poměrně málo, to jak se vyvíjejí schopnosti hráče. Ne všechny novinky jsou ale k lepšímu: rozhodně velmi nepříjemné je prostředí nových arén. Hra obsahuje staré známé prostory typu Bowser Stadium nebo Pipeline Central – a pak nové arény v Egyptě nebo na bouřlivém ostrově. A právě na nich hraní strašně ovlivňují náhodné jevy: vichřice, blesky, elektrické impulzy. Zatímco to, co provede s vlastními postavičkami, může hráč ovlivnit a případné chyby vyčítat jen sám sobě, tyhle efekty jsou navíc a často zvrátí nespravedlivě průběh celého zápasu.

S vhodným používáním power-upů k vytvoření vícególových příležitostí se teď vyrovnala nutnost využívat speciálních schopností jednotlivých postaviček. Že sidekickové nabrali na důležitosti vedle kapitánů lze kvitovat jedině s povděkem, některé charaktery jsou ale značně otravné. Třeba zrovna už zmínění Hammer Bros. s neustálým bušením kladiva do země před sebou… Ale to už je otázka osobních sympatií a antipatií.

Online fotbálek

Mario Strikers: Charged Football samozřejmě nabízejí offline módy. Pro jednoho hráče jsou tu vedle Domination módu (rychlé zápasy) přichystány poháry, kde si může odemknout nové postavy a zahrát si proti čím dál silnějším počítačovým soupeřům, jednoduchý tutorial a také soubor „challenges“ – výzev z historie Mariova fotbálku (poměrně zábavné). Lze hrát se dvěma wiimote+nunchuk komby na jedné konzoli (a je to skvělá zábava). Ale to nejzajímavější přichází s online režimem. I když nelze Mario Strikers neocenit vůbec za to, že jako první hra na Wii internetové možnosti konzole využívá, nelze zároveň nezmínit pár nedostatků. V online režimu si lze zahrát buď s přáteli (na základě vyměňování friend kódů), anebo s vybraným protivníkem o body do žebříčku. Sem patří dvě výtky: nelze si vybrat jiný režim, než základní série na dva vítězné zápasy o třech minutách a nelze si vybrat hřiště, to se volí náhodně. Velké, významné mínus! Druhá výtka pak patří nestabilitě systému: stávalo se mi, že hra odmítla načíst statistiky. Když má jeden z hráčů slabší připojení, projevují se v plné ohyzdnosti nedostatky systému vícególů – lagy prakticky znemožní jejich chytání, i když je hráč včas na správném místě.

Na druhou stranu: Mario Strikers: Charged Football se přes všechy dílčí nedostatky řadí mezi to vůbec nejlepší, co pro Wii během půl roku existence vyšlo. Je pomalejší, ale zase taktičtější než Mario Smash Football. Bezvadně využívá wiimote + nunchuku k ovládání. Je vtipný, velice pěkně audiovizuálně zpracovaný a má návykové parametry. Mohl být rozhodně ještě lepší, žádný propadák se ale nekoná. Next Level Games věděli, co dělají – a vytvořili už podruhé perfektní sportovní arkádu.

Mario Kart DS je klasický závodní titul z dílny společnosti Nintendo, který se doposud objevil na každé platformě od této společnosti. DS verze se však například od verze pro konzoli Gamecube liší tím, že nabízí klasický koncept ze SNESu vypilovaný k vizuální dokonalosti ve verzi pro konzoli N64. Hra nabízí jak klasickou singleplayer kampaň v několika výkonnostně (týká se to motokár s nimiž se závodí a ne schopností hráče) odlišných třídách, tak i samostatné závody na celé řadě designově naprosto dokonalých tratí. Nechybí však ani podpora multiplayeru až pro 8 hráčů skrze Wi-Fi, což je naprosto komfortní způsob nevyžadující nic jiného než projití několika menu. Co se technického zpracování týče, podobá se Mario Kart DS verzi z N64. Vše se tedy odehrává ve stylově zpracovaných lokacích, postavy jsou kompletně 3D (sbohem sprity) a hlavně vše běží maximálně rychle v 60 snímcích za sekundu. Samotné závodění hráč sleduje na horní obrazovce, přičemž na spodní se zobrazuje mapka s aktuální pozicí každého ze závodníků, je zde také číslem vyjádřená informace o aktuální pozici a nechybí info o power-upu, jež má hráč aktuálně v držení.

Sesbírání úplně všech hvězdiček je sice na papíře jen otázka času, ale ve skutečnosti budete muset prokázat nebývalou zdatnost.

Co říci o Super Mario Galaxy, a nepůsobit jako mudrlant, který opisuje vše, co bylo řečeno už tisíckrát? Každý ví, že Super Mario Galaxy je prostě bomba. Možná není vhodná pro každého, ale to není chyba hry, to je ostudné selhání těch, kdo se nejspíš ani nedovedou bavit. Ti jsou pravděpodobně máklí i mnoha jinými způsoby, takže jich většina je pod dohledem a na zbytku nezáleží. Každý ví, že tenhle nový Mario je jako vždycky plošinovka. Věděli jste ale, že to je značně zavádějící pojem? Mnozí z hráčů, kteří vám tuhle vědomost vysypou z rukávu, nikdy žádného Maria nehráli. Když takoví rozumbradové říkají „plošinovka“, mají na mysli hru, ve které chodíte s panáčkem, skáčete po plošinkách, pak zase chodíte, skáčete na hlavy zlým potvorám, chodíte, skáčete po plošinkách a tak pořád dokolečka dokola, takže to slovo je pro ně vlastně synonymem slova „nuda“. Což je čistě náhodou přesně to slovo, které mi během hraní nepřišlo na mysl ani jednou.

Nebudu se ani dlouze rozepisovat o příběhu, ten je jako vždy triviální a to málo, co je z něj zajímavé, si jistě nechcete nechat předem prozradit. Důležité je, že se vše odehrává ve vesmíru a že této skutečnosti je v designu využito měrou vrchovatou. Na první pohled je všechno jasné – jednotlivé „galaxie“ jsou tvořeny tu většími, tu menšími planetkami. Mezi nimi je možné různě přelétávat, podle toho jak je to potřeba pro sebrání aktuální hvězdičky. Znáte přece koncept sbírání hvězdiček, nebo snad ne? Dobrá, aby tedy bylo všem jasné, o čem je řeč, malé vysvětlení: celý svět (v případě této hry tedy samozřejmě vesmír) je rozdělen na jednotlivé země (zde galaxie), a vy tyto země procházíte po samostatných kapitolách. Hra má jakési ústředí, což je vlastně kosmická loď a kometa v jednom. Sem se vracíte po každé zakončené štrapáci, abyste se mrkli, co je kde nového, a pak si vybrali, kam se vydáte příště. Když některou z kapitol úspěšně dohrajete, získáte jednu hvězdu. Aby to nebylo tak jednoduché, jsou tady ještě hvězdy skryté, speciální a tak všelijak podobně. Celkem jich je přesně sto dvacet, ale k tomu, abyste spatřili závěrečné titulky, potřebujete pouhou polovinu. I po skončení hry pak samozřejmě lze zbylé hvězdy nahánět po všech koutech vesmíru.

Zase v tom má prsty jakási tajná Miyamotova receptura, to je jisté. Variabilita je vskutku působivá.

Věřte tomu nebo ne, je docela pravděpodobné, že během takového paběrkování narazíte na možnosti, o kterých jste dosud ani nevěděli. Já sám jsem hned zkraje potkal bosse, jehož jsem předtím jaksi opomenul navštívit, zčistajasna se objevily nové druhy komet… aha, tohle jsem vlastně ještě nezmi�?oval. No vidíte to. Kometa, když se ukáže v některé z galaxií, zpřístupní speciální kapitolu. Ta se vyznačuje tím, že se v ní děje něco neobvyklého. Někdy běžíte o závod s vlastním dvojníkem, jindy musíte sebrat 100 fialových mincí, a to třeba i s časovým limitem. Takové věci se tady dějí. Tak tedy poté, co hru jakoby „dohrajete“, máte toho ještě spoustu k objevování. Nejlepší na tom je samozřejmě to, že se po celou tu dobu budete, vyjma nějakého toho f�?ukání a rozčilování, především skvěle bavit.

On Super Mario Galaxy samozřejmě není nijak okatě obtížný. Stejně jako u předchozích dílů, když dáte ovladač do ruky někomu, kdo si s hrami zrovna moc netyká, postačí mu pár minut a je schopen celkem obstojného hraní. Sbírání životů do zásoby není vůbec žádný problém a proto se nedivte, když jich budete mít chvílemi i několik desítek (naštěstí se jejich počet resetuje při každém vypnutí hry). Najdou se ale i problémové okamžiky, které dají zabrat i velice zkušeným hráčům. Sesbírání úplně všech hvězdiček je sice na papíře jen otázka času, ale ve skutečnosti budete muset prokázat nebývalou zdatnost, aby se vám to podařilo.

A jak je možné, že po celou tu dobu hra nezačne nudit? Inu, zase v tom má prsty jakási tajná Miyamotova receptura, to je jisté. Variabilita je vskutku působivá. Základní koncept vychází z toho, že planetky jsou malé, a vy tudíž můžete většinu z nich obcházet dokola. Přitom se samozřejmě setkáte s jejich různými tvary, od základní koule přes krychli až po nejrůznější anamorfní patvary. Na jejich povrchu pak narazíte kromě nepřátel i na spoustu věcí k objevování, jako jsou interaktivní mechanismy, skryté místnosti s bonusy, dekorativní stavby a podobně. Jsou tu mise ve volném vesmíru, kde mezi tělesy různě přeskakujete a necháváte se přitahovat jejich gravitací. Potkáte rovněž klasické větší planety, nebo spíš jejich kusy, a po těch se pohybujete naopak docela normálně. Některé galaxie jsou sestrojeny z bizarních konstrukcí, na nichž je možnost všelijak měnit směr působení gravitační síly, z čehož vznikají i relativně zapeklité situace. Vždy si musíte dát pozor, abyste se náhodou nedostali zcela mimo působení vesmírných těles, do volného prostoru – tam byste totiž skončili dost neslavně jako potrava pro černou díru.

Ne, to není všechno, vlastně jsem se teprve nadechoval k výčtu nejrůznějších ptákovin. Tak třeba takový převlek za včelku, který Mariovi propůjčí schopnost létat a předstírat, že přes viditelné břicho skoro nic neváží. Proto, když má tento převlek, může bez problému stát na květině či na obláčku. Rovněž dokáže cestovat po stěnách pokrytých plástvemi medu. Let prostorem je vyřešený zcela intuitivně. Lze tedy velice přesně volit například místo mezipřistání, což je docela důležité. Množství energie k létání je totiž dost omezené a doplní se teprve tehdy, když se postavíte na vlastní nohy. Mimochodem, všímáte si, kolik místa zabere kafrání o jedné jediné vychytávce? Vážně si nedovedu představit, že bych se takhle rozepisoval o všem, co stojí za zmínku. O létání v bublinách například. Nebo o balancování na skleněné kuličce. Případně o kterékoli další překvapivě zábavné kratochvíli. Je mi jasné, že označit to všechno za originální nápady by bylo pošetilé. Hodně těch skopičin jsem už někde viděl, ale troufám si tvrdit, že tady je to zpracováno většinou lépe a hlavně – je to všechno pěkně pohromadě.

A co ovládání, ptáte se? Možná některé z vás zklamu, ale není tu k vidění žádná senzace, jako třeba že by Mario běhal směrem, kterým vy mávnete. Většinou se mačkají tlačítka. Potřesení ovladačem ale samozřejmě taky má svoji funkci, dokonce funkci zásadní. Aktivuje se jím nový pohyb, při němž se Mario otočí kolem své osy a při té příležitosti dá někomu do čenichu nebo prodlouží svůj skok. Závody na rejnocích se ovládají trochu zvláštně, mířením na obrazovku a vytáčením ovladače vlevo a vpravo. Nemohu říci, že by to byl špatný nápad, ale chce to rozhodně zvyk. Což se dá říct i o situacích, kdy jsem měl pocit, že Maria nemám úplně pod kontrolou. Chce to zvyk. Pod vodou je to dost otrava, když kroužíte kolem nějakého místa, na které se chcete dostat, a nemůžete zaboha přijít na ten fígl, který vás tam dopraví. Tady bych řekl, že moje natvrdlost hraje menší roli než obvykle. Tím si už ale nejsem tak jistý u matoucího popletení směrů v momentech, kdy visím hlavou dolů na nějakém tělese a kamera situaci snímá ze strany. Ona má k tomu samozřejmě dobrý důvod. Ta kamera. Musím uznat, že je perfektně zpracovaná a většinou se na všechno dívá z těch správných úhlů.

Jak hra vypadá, to možná vidíte na okolních obrázcích, ale jelikož všichni víme, jak to chodí, oficiální obrázky bývají všelijak upravované a naaranžované, prozradím vám, že grafika je moc pěkná. Barevná paleta je velice příjemná na pohled a zpracování prostředí, zejména vody, vyhlíží opravdu krásně. Občas je vidět nějaký aliasing, ale na to si holt budeme muset na Wii pomalu zvykat. Hudba, to je kapitola sama pro sebe. Některé melodie jsou zcela nové a jiné jsou variacemi na známá témata, ale všechny se velice příjemně poslouchají. V závislosti na situaci nebo na změnách prostředí se mění tempo, přidávají a odebírají se nástroje a podobně. A tímto bych už recenzi uzavřel. Je zcela očividné, že se mi hra moc líbila, ale prozradím vám, že své skutečné emoce jsem během psaní držel na uzdě. Jinak by to bylo samé „hurááá“, „super“ a „nádhera“, což by tedy vůbec nepůsobilo seriózně. Navíc by stačilo přečíst si jediný odstavec, a měli byste je vlastně přečtené všecky.

Autor: BonusWeb

Tvůrci mnohokrát prohlásili, že Máriovy dobrodružství vždy slouží pro otestování všelijakých divokých nápadů a taky schopností dané konzole. Díky systému, na který hru vyvíjí, mají snad největší příležitost dokázat, jak vážně to mysleli – ovladač s pohybovými senzory spolu s tlouštíkem pobíhajícím ve vesmíru nabízí velmi, velmi zajímavé možnosti. Mário se dočkal velkých změn, které byly ale podle ohlasů velmi kladně přijaty. Už jen zmíněný systém světů se absolutně diferencuje od toho, co jsme doposud v jeho 3D dílech poznali; hra je lineárnější a klade větší důraz na skákání po plošinkách než minule. Co bude velkou novinkou – hra půjde hrát ve více hráčích, nejspíš ve dvou. Ještě není ale potvrzené, zda půjde o minihry či o kooperaci; každopádně kooperace by byla vítána, i když si nejsem stoprocentně jist, jak by fungovala. Šeptá se cosi o ovládání Mária dvěma hráči, já raději preferuji online řešení při kombinaci Mário a Luigi. Další zajímavou novinkou je taky automatická kamera, tedy alespoň částečně – nadále ji lze upravovat pomocí d-padu, ovšem většinou se chová dobře. Kamera byla vždy celkem nepříjemným problémem 3D plošinovek a nejen jich, v SMG však funguje, zdá se bez problémů.